header
VitalPlus.org

Zvonice má celkem osm zvonů vyladěných tak, že na ně lze hrát deset melodií. Zvuk zvonů se odráží od okolních svahů a doléhá až k hornímu konci vesnice, kde už po staletí roste jeden z nejzajímavějších stromů v naší republice – památná Kobzova lípa. Poprvé jsem její mohutnou korunu spatřil a mohl na vrásčitou kůru skoro půl tisíciletí starého stromu položit dlaň asi před deseti lety. Tehdy jsem ve Francově Lhotě natáčel televizní dokument o děvčatech ze zdejšího Hucul-klubu. K památné lípě se tehdy vydal celý náš štáb v sedlech malých svérázných koníků pocházejících zbukovinných Karpat. Huculové pomalu kráčeli krajinou a my jsme se těšili, že legendami opředený strom nám neodmítne prozradit svá tajemství. Původ Kobzovy lípy tak trochu souvisí s názvem obce. Josef Václavík, kronikář Francovy Lhoty uvádí, že ves se ještě na začátku 16. století jmenovala Zbelova Lhota. Pak ji ale koupil jistý Tristan Franc z Háje, který se rozhodl zanechat potomkům nějakou významnou památku a nazval obec svým jménem – Lhota Francova. Údajně se tak stalo roku 1530. Aby Tristan Franc význam slavnostního aktu ještě více zdůraznil, nechal ve čtyřech koutech vsi zasadit čtyři stromy. Vybral si poměrně vzácný druh lípy velkolisté, tzv. Tilii platyphyllos Scopoli. Na věčné časy tak měla ve vsi zůstat památka na muže velkého formátu. Jak už to ale bývá, i ty nejtrvalejší vzpomínky na slavné muže časem zestárnou, památky zešednou a některé pomníky nevděční potomkové dokonce strhnou. Zkrátka všechna sláva polní tráva. Stalo se tak i v tomto případě. Tři ze čtyř lip vysazených slovutným Francem z Háje postupně uschly. Zůstala jenom lípa jediná a ta ještě časem získala jiné jméno, než jakým ji obdařil samolibý vesnický vládce. Zato se měla k světu velmi čile – ve zdraví žije dodnes. Tristan Franc z Háje nemohl tušit, že se jím zasazený strom stane současníkem kosmických raketoplánů a mobilních telefonů. Dnes už se ovšem nejmenuje lípa Francova, nýbrž Kobzova. Jak je to možné?

 

Pomístní jméno na Kobzi má svůj původ v osobním jméně Kobza. Tak se jmenovali majitelé dřívější chalupy na návrší poblíž lípy. Jak uvádí kronikář Josef Václavík, poprvé se s tímto jménem setkáváme v Tereziánském katastru z roku 1760, v němž je jako čtvrtláník uveden jakýsi Jan Kobza. Když bylo o pár let později zavedeno číslování domů, je na č.76 Francovy Lhoty uveden Mikuláš Kobza s poznámkou dříve Kobza Jura. Naposledy je jméno Kobza uvedeno v seznamu domů z roku 1820. V dalších letech se však už Kobzovo jméno ve Francově Lhotě nevyskytuje – v chalupách jsou už jiní majitelé. Se slávou samolibých lidí je to jako s vodou: proteče mezi prsty. Jméno obyčejného chudáka se asi pánu bohu líbilo víc. Na místě někdejší prosté dřevěnice dodnes roste mohutný strom nesoucí Kobzovo jméno. V jeho koruně každé léto bzučí tisíce včel. Děje se tak už téměř půl tisíciletí a když to tak půjde dál, budou bzučet i nadále. Nic totiž neukazuje, že by slavná Tilie velkolistá měla v úmyslu uvadat. Neporazily ji ani nejsilnější vichry, neublížily nejprudší mrazy a nerozrazily nejhroznější blesky. Její kmen za dlouhá staletí narostl do neuvěřitelné mohutnosti – obvod stromu měří 7,3 metry. Kobzovu lípu nedokázala poznamenat ani tragická událost, která se zde odehrála v roce 1663. Tehdy z Uher na Moravu vtrhly tatarské hordy a vypálily řadu obcí včetně Francovy Lhoty. Bylo zabito nebo do otroctví odvlečeno 512 místních lidí. Pověst vypráví, že se několik vesničanů z Francovy Lhoty pokusilo před Tatary spasit tím, že utekli z hořících chalup a skryli se v koruně lípy. Její větve musely být v té době už pěkně husté a rozložité, vždyť strom byl starý přes sto padesát let. Tataři ale pod lípou rozdělali oheň a snažili se uprchlíky vykouřit. Zda se jim to podařilo, není známo.Vypráví se však, že žár ohně byl tak silný, že způsobil vertikální prasknutí kmene, čímž vznikla dutina patrná dodnes. Kmen lípy je zčásti otevřený a do jeskyňky uvnitř stromu se vejde několik dospělých lidí. Podle vyprávění pamětníků do Kobzovy lípy prý nikdy neuhodil blesk, třebaže do nepříliš vzdálené, mnohem mladší lípy udeřil už několikrát. Možná je starý strom očarovaný, možná mu jen lidská fantazie přisoudila magickou schopnost hromy a blesky odpuzovat. V každém případě se lípa i po půl tisíciletí navzdory času, větru a dešti stále ještě vznešeně tyčí proti nebi a tiše se usmívá nad lidskou pýchou. Jsou zkrátka věci, které přesahují člověka.

Kůry Kobzovy lípy jsem se dotkl před deseti lety. Je to už dávno, ale co znamená pár let ve srovnání se staletími? Pohled na nádhernou rozložitou korunu slovutného stromu mi byl tehdy nabídnut ze hřbetu huculského koníka, v jehož sedle jsem v letním odpoledni klusal k návrší za vsí. V té chvíli se nad valašskými kopci rozklenula duha a z dálky se ozvaly zvony. Bylo to jako v pohádce. A pak že na mapě Moravy nejsou magická místa!

vitalplus.org

www.vitalplus.org

text: Martin Švihálek